Dospívat v devadesátých létech minulého století a být zároveň příznivcem nejtěžšího z hudebních stylů, tedy toho metalového, bylo z dnešního hlediska hotové terno. Vždyť co víc si jako takový metalový fanda můžete přát, než být nejenže očitým (a ušitým, ehm) svědkem jeho zásadního vývoje a doslova a do písmene zlaté éry, ale také to všechno prožít na vlastní kůži. Objevovat všechna dosud utajená zákoutí kovové svatyně, která se den ode dne zdají být vzdálenější a lákavější, než to vypadalo ještě před chvílí. Zažívat s tím spojené každodenní dobrodružství, jak se k té které nové nahrávce (když už tedy máte to štěstí a víte, že vyšla, protože mobil ani internet samozřejmě nemáte) dostat, neboť kapacita vašeho kapesného rozhodně neodpovídá množině alb, co vás nesmírně zajímají, a nedovedete si zároveň představit, že je v nejbližší době neuslyšíte. Chodit vlastně už celkem běžně na koncerty, jejichž návštěva se dnes leckomu z mladší generace může zdát už jen jako skutečně mokrý sen. A být přímým pozorovatelem všech zásadních událostí, kterými dění na scéně doslova bují, prožívat je s jejich aktéry a do nekonečna o nich diskutovat a probírat je se všemi svými kámoši, co jsou taky metalisti. Jako třeba když IRON MAIDEN vydají desku „The X – Factor“, na které po třinácti létech zpívá někdo jiný, než hvězdný a všemi uznávaný Bruce Dickinson. To byla panečku, událost!

Sestavování téhle speciální Valhally byla tudíž pro nás všechny neskutečná radost, protože jsme při tom mohli nostalgicky oprášit všechny ty krásné vzpomínky, které jsme na rok 1995 na metalové scéně měli a máme. Snad je to poznat i na další desítce oceněných alb, které vám přinášíme pro tentokráte.

Louis

40. SAVATAGE - Dead Winter Dead
Darkmoor

Deváté studiové album Američanů SAVATAGE, vyprávějící příběh srbského chlapce, bosenské dívky a starého muže v průběhu války v Bosně a Hercegovině, je albem koncepčním, a i když v bohaté diskografii souboru nejspíš nebude atakovat absolutní vrchol, obsahuje hned několik zásadních momentů. Poprvé zde jako oficiální člen hraje kytarista Chris Caffery, a společně s ním a s dalším kytaristou Alem Pitrellim se tak sešla „zlatá“ sestava (Stevens, Oliva, Caffery, Pitrelli, Plate). Album samotné pak hustě cituje z vážněhudebních děl, aby úspěchem skladby „Christmas Eve (Sarajevo 12/24)" nepřímo nastartovalo úspěšný projekt TRANS-SIBERIAN ORCHESTRA .

39. IRON MAIDEN - The X Factor
Louis

Nejtemnější a nejdivnější album diskografie Železné panny, ovšem zároveň naprosto znamenité, takové, kterým by se nejspíš chtěla pochlubit každá ze všech těch nejdůležitějších kapel těžcekovové historie. Je to už třicet let a přesto je při jeho poslechu stále neomylně cítit každičký dotyk mrazivé a charakterní epiky, zkrušující stejně jako pohled na benediktýnský klášter v severní Itálii, kde se pověstný františkán William z Baskervilu jal vyšetřovat vraždy mnichů. Námět úvodní skladby „Sign Of The Cross“ se stává námětem celého alba, nekonečně dlouhého a stejně nekonečně vzrušujícího, jejž definitivně korunoval hluboce charismatický, ačkoliv na oko zdaleka ne tak barevný vokál třetího zpěváka kapely Blaze Bayleyho, který právě vystřídal nedotknutelného Bruce Dickinsona. Bez „The X – Factor“ by kariéra IRON MAIDEN nikdy nedosáhla všech svých myslitelných rozměrů, to v žádném případě.

38. IN THE WOODS... - HEart Of The Ages
Thorn

Ak vynechám výborný rozlúčkový živák, paradoxne pre mňa IN THE WOODS... začínajú aj končia na "HEart Of The Ages". Práve ona naivná blackmetalová prísada, ktorá chýba vo všetkom, čo títo Nóri pustili do sveta neskôr, je tým, čo tento album odlišuje a korení. Už v roku 1995 ju IN THE WOODS... totiž namiešali do prazvĺáštneho cesta umieseného z vplyvov snáď všetkých odnoží rocku naprieč žánrami a časom, s inšpiráciou (nevedomky či schválne?) priznanou takmer doslovným citátom motívu z "Epitaph" od KING CRIMSON.

Mimochodom, "HEart Of The Ages" je jedným z mála metalových albumov z polovice deväťdesiatych rokov, ktoré bez nostalgiou poháňaného premáhania dokážem počúvať aj dnes -- napriek tomu, že som sa k tomuto CD dostal až takmer desať rokov po jeho vydaní.

37. NEVERMORE - Nevermore
Rudi

Ohlásené návraty SAVATAGE a NEVERMORE v roku 2025 sú tým najkrajším darčekom pre všetkých fanúšikov sofistikovanej gitarovej sily a melódie. Priznám sa však, že komunikačná stratégia v tábore NEVERMORE mi nie je veľmi po chuti. Gitarové eso Jeff Loomis a bubeník Van Williams nemali takto odignorovať komunikáciu s basgitaristom Jimom Sheppardom. Bez ohľadu na to, ako sa od nich v priebehu dlhých rokov odstrihol. On bol ten, s kým ikonický spevák Warrel Dane zakladal NEVERMORE. Loomis a Williams prišli až po nich. Okrem toho, možno by bolo strategickejšie najskôr nájsť spevácku náhradu za zdanlivo nenahraditeľného Warrela a až potom ohlásiť návrat na koncertné pódiá či dokonca štúdiové práce. Robiť v roku 2025 konkurzy takýmto verejným spôsobom, to sa mi zdá byť trochu nedôstojné. Veď takí LINKIN PARK úspešne držali všetko dianie okolo návratu celý čas „pod pokličkou“ a ako skvelo im to nakoniec vyšlo.

Nebudem sa tváriť, že som počúval NEVERMORE už v roku 1995, keď vydali svoj debutový album. Objavil som ich až o štyri roky neskôr s chladivou nádherou „Dreaming Neon Black“, ktorú dodnes radím na najvyššie miesta v ich diskografii, hneď pod nedostižnú klasiku „Dead Heart In A Dead World“. Už na debute však môžete v plnej paráde počúvať veľmi jasné kontúry všetkých tých veľkých vecí, ktoré sa okolo tejto kapely mali ešte len udiať. Som rád, že mi neušlo ich živé vystúpenie v Budapešti v marci 2006. A že som robil rozhovor s Warrelom na jeseň roku 2000 a stihol aj koncert SANCTUARY v lete 2017, pár mesiacov pred jeho smrťou. Nedocenený umelec, zúfalo nedocenená kapela. Uvidíme, čo sa okolo nich bude diať v nasledujúcich mesiacoch.

36. RAGE - Black In Mind
Louis

RAGE ve svém nejtvrdší hodince, s černou barvou v mysli a hlavně před očima. Nálada je tradičně originální, mimoto ovšem také temná, řezavá a svírající, v níž po melodickém speed metalu zbyla skutečně jen nezaměnitelná chuť na patře. V podobně unikátní a vesměs velmi nadprůměrné diskografii, jakou se mohou němečtí metaloví vizionáři chlubit až dodnes, má album „Black In Mind“ své nezpochybnitelné místo, protože nejen, že naučilo kapelu coby klasické trio hrát definitivně ve čtyřech se dvěma kytarami, ale především jí poskytlo přímý a přesvědčivý důkaz, že se může vyvíjet (tedy v tomto případě přitvrdit), aniž by ztratila cokoliv ze svého kouzla.

35. DISMEMBER - Massive Killing Capacity
Reaper

Ofenzivě nazvané album, na obalu válečný výjev. Člověk by čekal, že Matti Kärki a jeho družina důrazně šlápla na plyn a doručila mnohem divočejší album, než bylo předešlé "Indecent And Obscene", nesmrtelná to klasika síně slávy švédského death metalu. A on byl opak pravdou. DISMEMBER se najednou stali více groovy, obohatili svoji produkci o výraznější melodie a celkově se posunuli k větší přístupnosti (pokud to tak můžeme říci, švédský death metal je sám o sobě posluchačsky velmi otevřený). A někteří tento krok nenesli právě nejlépe. Před dvěma lety nás už přece zradila jedna legenda, ENTOMBED, když vydala kontroverzní "Wolverine Blues", začínají nám snad z vytyčené cesty scházet i DISMEMBER? Ovlivnila snad tyhle žánrové průkopníky göteborská škola zažívající v té době nevídaný rozkvět? Určitě to nebylo tak dramatické, "Massive Killing Capacity" je sice lehkou odbočkou v kariéře stockholmské veličiny, přesto je to stále hlavně žánrová klasika se vším všudy. Krátké houpavé položky typu "Wardead" sice k mým oblíbeným nikdy nepatřily, nicméně na druhou stranu tu máme "On Frozen Fields", "Collection By Blood" nebo "Casket Garden", všechno zásadní to skladby DISMEMBER.

34. THERION - Lepaca Kliffoth
Milda

"Co to k...a je, to mi asi museli dát cédéčko nějaké jiné kapely, tohle nemohou být THERION!! No počkat, nezní to zas tak špatně... Tyvole to je nářez, to je dokonalost!!!"

Tak zhruba takové pocity měl v hlavě náctiletý Milda, který se s tvorbou THERION seznamoval cestou proti proudu času a těšil se na podobně laděného předchůdce ultramelodických alb "Vovin" a "Theli".

Jak jsem naznačil v úvodu, netrvalo to dlouho a "Lepacu" jsem si doslova zamiloval a vlastně mi vydržela i déle (prakticky dodnes), než zmínění následovníci. Uřvaný, temný, okultní metal, prokládaný melodickými odbočkami, které aspoň na chvíli člověka vyvedou na denní světlo. Excelentní finální rozloučení s deathmetalovou minulostí kapely.

33. STRAPPING YOUNG LAD - Heavy As A Really Heavy Thing
Radicalcut

Album, ktorý znie presne ako jeho názov. V tú dobu nie celkom docenený extrémne tvrdý industriálny metal, ktorý okrem agresie obsahoval aj experimentálnejšie vsuvky a humor. A hoci, vrchol prišiel až o pár rokov neskôr s jeho nasledovníkom, na svoju dobu ide stále o neobyčajnú tvrdú hudbu.

Manatar

„Napiš tam, že deska je tak dobrá, že slov netřeba.“

32. LIFE OF AGONY - Ugly
Petr „Coornelus“ Moletz

Po „River Runs Red“ bylo „Ugly“ pro hardcoristy celkem šokem. Zásadní bylo, že kapela sešlápla nohu z plynu. Deska plyne ve středním a pomalém tempu, o čemž svědčí závěr, který patří coververzi balady „Don't You (Forget About Me)“ od popíkářů SIMPLE MINDS. Album je plné potemnělé nálady a charismatického vokálu Keitha, který několik skladeb svým zpěvem vyloženě pozlatil. Na první pohled se na „Ugly“ objevuje méně jasných hitovek, ale o to víc materiál působí semknutě a vyzrále. 

31. VADER - De Profundis
DarthArt

Jestliže VADER s prvním albem „The Ultimate Incantation“ šokovali svět, co že se to v bývalém komunistickém bloku dá hrát za skvělou hudbu, na dvojce „De Profundis“ ukázali, že takhle bude VADER znít a takhle že mu to vydrží po celou jeho existenci. Ojedinělý death-thrash protkaný Lovecraftem, „slayerovským“ sólováním a megakvalitními riffy definovalo samozřejmě už EP-čko „Sothis“ o rok dřív, jenže na „De Profundis“ se o tom dozvěděl celý svět. V našich domovských Čechách vybuchla nadšená vaderomanie, Peter a spol. začali obrážet česká pódia a lístky kupovaly davy lidí, kdyby pro nic jiného, tak aby na vlastní oči uviděli geniálního Docenta za bicími. „De Profundis“ na rozdíl od „Incantation“ nevyšlo na worldwide značce Earache, nýbrž u lokálnějších německých System Shock Records, ale ta deska byl doslova všude. Přišli jste do hospody, mluvilo se o VADER. Přišli jste na koncert jakékoli tvrdé hudby, mluvilo se o VADER. Psali jste dopis Ježíškovi, a stálo v něm: VADER – De Profundis. Ta deska byla strašně dobrá. A i když Poláci doplňovali diskografii dalšími mocnými zápisy typu „Black To The Blind“, „Litany“ nebo dejme tomu „Revelations“, „De Profundis“ má v diskografii Petera Wiwczareka mimořádnou pozici. Byla totiž u The True VADER první! A možná opravdu nejlepší!